Přemek Dušek

Vzpomínka na vodácký supermaraton České BudějovIce – Praha a vodácké začátky s Vaškem Dolejšem.

  Do vznikajícího kanoistického oddílu v Pardubicích mne v 16 letech přivedl v záři 1950 můj spolužák Ruda Flégr. Začátky v oddíle byly poznamenány politickou situací v naší zemi. Byla nastolena tvrdá diktatura komunistické strany, veškeré dřívější společenské a sportovní organizace byly zrušeny, hranice země uzavřeny a tvrdě střeženy.

Činnost v novém oddíle o cca 12 členech, pod vedením Honzy Kopeckého, úspěšného kanoisty předešlé generace, též zestatnělého majitele tiskárny, nesměle začínala v objektu bývalé klubovny zrušených vodních skautů. Oddílové lodě, pádla nebyly žádné. Vše záleželo na naší snaze a schopnosti si potřebné obstarat. Lodě napůl cestovní jsme si stavěli sami s vyprošenou pomocí starších kamarádů a zejména bývalého kanoisty a stavitele lodí Václava Hendrycha, jehož truhlářská dílna byla rovněž zestátněna. Tyto skromné podmínky nás od našeho nadšení o kanoistiku nijak neodrazovaly, spíše byly výzvou k intenzivní pracovní činnosti a následně i k intenzivnímu tréninku. Od roku 1952 jsme se společně s partnerem Vaškem Dolejšem začali výrazně prosazovat v dorostenecké kategorii kanoe dvojic.

Rok 1953 byl naším prvním rokem v kategorii mužů a začal překvapivým 4. místem na republikovém přeboru ve vodáckém maratónu na 50 km. (Slovensko, Vah, úsek Lubochňa – Žilina.) Tento úspěch dosažený na pomalejším typu deblkanoe (2 min za vítězem, navíc jsme dvakrát vylévali vodu) nás nasměroval v úsilí uspět i v závodě Č. Budějovice – Praha. O tomto závodě jsme toho moc nevěděli. Vltavu neznali, jen četli, že je to nejdelší, nejstarší, nejtěžší vodácký závod u nás. K úspěchu nám měla pomoci i první oddílová závodní deblkanoe skořepinové konstrukce z nové výroby v n. p. Sport Modřany. Doba konání závodu byla další politickou pohromou. Těsně před závodem byla vyhlášena měnová reforma, při níž občané přišli o svoje úspory. Nové koruny stačily na cestu vlakem i za kanoi, na jeden oběd a přespání před startem. Ze soupeřů při intervalovém startu na koupališti v Č. Budějovicích jsme obavu neměli. V přeboru na 50 km jsme všem ujeli. Z čeho obavu jsme ale měli, byly jezy s nám neznámými propustmi postavenými v dávných dobách pro plavení dřeva. Pro vory byly po staletí průjezdné, ale jak to půjde nám na tenké skořepině? Při závodě není čas zastavit před jezem, prohlédnout si propusť a vybrat si nejlepší místo projetí, případně radši jez přenést. To trvá dlouho a na vodě se to nedožene. V první etapě do Týna bylo jezů 8, některý jsme přenesli, loď nerozbili, ale také skončili na 4. místě. Druhý den po startu v Týně jsme si přeběhli všechny tři jezy. Dalších 14 km s pěti jezy jsme bezpečně zvládli a ujeli všem soupeřům.  Osudným se pro nás stal jez Dolní Lipovsko na km 14,8. Výška jezu byla jen 1 m, ale vlna v propusti nám přelétla přes vlnolam a kanoe byla plná vody. Než jsme vyskočili, chytli jsme o kámen a v boku byla dlouhá prasklina. Opravovat jsme neměli čím a tak jsme jen dlouho a zklamaně čekali, až dojedou naši soupeři. Po ukončení etapy pro nás dojelo sběrné auto. Následovala smutná cesta do Pardubic a kanoe k opravě do Modřan.

Druhý náš pokus o vítězství v závodě Č. Budějovice – Praha, se uskutečnil v roce 1956. V té době jsme byli příslušníky oddílu sportovních representantů Ústředního Domu Armády Praha. Rok 1956 byl rokem olympiády v australském Melbourne a přípravy na ní. Nám výkonnostně příprava na ni nevyšla a nakonec žádné čs. deblkanoi. Navíc došlo k značným změnám v armádě a také zrušení ÚDA a změnám podmínek sportovní representace. Za této situace jsme se rozhodli skončit s vrcholovou kanoistikou, jít do civilu, ale nakonec vyhrát Budějovice. Příprava na závod spočívala hlavně v úpravě lodi. V té době se jezdilo ještě na krátkých deblovkách a my jsme měli dánskou Struer. V republice byly jen dvě. Oproti čs. typům byla točitější, nižší a hlavně pevnější. Aby lépe držela směr, měli jsme od poloviny délky zvýšený kýl až na 8 cm. Úprava na Budějovice spočívala ve zvýšení lubovek a předního krytu.

Start 24. ročníku závodu se uskutečnil v pátek 29. srpna 1956 tradičně na budějovické plovárně. Na startu bylo celkem 70 lodí a 110 závodníků.  Nejpočetnější kategorií byly tradičně deblkanoe ve 3 výkonnostních třídách. Dále startovaly kategorie  K1, K2 a skládací kajaky. První etapa do Týna nad VItavou měřila 36 km a bylo na ni 8 jezů, z nichž 7 mělo otevřené propusti.

Pro  lepší    představu,  jak Vltava tenkrát vypadala a jaké překážky na  závodníky čekaly, přikládám detailní popis tratě a  jezů. Vylosování pro nás nedopadlo dobře. V deblkánoích  jsme měli startovné číslo 1.  Při intervalovém startu soupeřům stačilo sledovat, co to s námi na jezech v propustích udělá, a podle toho se zařídit. Nám pak nezbývalo než více riskovat, neboť případné přenášení jezu by bylo velkou ztrátou. První jez výšky 3,5 m hned po startu byl pro nás bez problému, rovněž tak druhy Suchomel výšky 1,9 m. Třetí jez České Vrbno výšky 2,24 m byl ale horor. V roce 1953 jsme jej uctivě přenesli, ale tentokrát to nebylo možné. Konkurenční C2 Polesný – Fuka z Budějovic jej jistě měli vyzkoušený.  Propust jsme projeli, ale ani zvýšený vlnolama  lubovky nestačily na vysoké vlny. Nabrali jsme vodu k podlážce snad 10 litrů. Vhodné místo k přistání a vylití jsme neviděli, a tak nakonec bylo rozhodnuto, že vylijeme vodu na jezu Hluboká, vzdáleném 4,8 km, kde propusť dle výkladu tratě je zavřená. Výklad tratě byl ale chybný, retardérová propusť jezu o výšce 2,15 m byla otevřená a snadno průjezdná.  Vhodné místo k přistání a vylití nikde nebylo a do vody se nám nechtělo. Moc jsme si věřili a s vodou jeli přes další tři jezy celkem 20 km, až k jezu v Hněvkovicích. Tam přišla krize a další problém. Po přenesení jezu a zakleknutí v kanoi se k nám připotácela vysílená konkurenční deblkanoe Polesný – Fuka. První z nich se špičkou kanoe v ruce nedokázal zastavit na kraji břehu, zadák udělal ještě krok a Polesný nám spadl do kanoe a z ní do řeky. Tam stál neschopen pohybu, zatímco my jsme měli kanoi zase plnou vody, museli ven na břeh a znovu vylévat. Než jsme to stihli, Fuka svého parťáka vytáhnulz vody, oba zaklekli a před námi s 50 m náskokem odjeli. Do cíle zbývaly čtyři nekonečné kilometry pádlování úplně vysílených dvojic. Po projetí cílem jsem chtěl vystoupit z kanoe do mělké vody. Nohy se mi podlomily a jen jsem seděl ve vodě a koukal, že Vašek dokázal dojít i s kánoí ke břehu a tam jíst. Cesta k blízkému hotelu byla nad hranicí mých možností. Nakonec nad mé síly byla i večeře. I když byla vydatná, dokázal jsem sníst jen pár lžic polévky. Při pokusu rozkrájet kuře jsem ještě uspěl i s prvním soustem do úst, ale na rozkousání už jsem sílu v čelistech neměl. Zkoušel jsem kousat pomocí ruky opřené do spodní čelisti, ale ani tak to nešlo. Po osprchování, zcela bez jídla jsem asi okamžitě usnul. Pro konkurenci byl můj stav jasným signálem – o jedny soupeře je méně.

Sobota ráno 7 hod., start druhé etapy.

Ranní brzké probuzení bylo bez potíží a pořádně jsem se nasnídal. Čas snídaně jsme využili k určení taktiky na třech jezech přímo v Týně n/Vltavou. Ve včerejší etapě jsme skončili druzí o 2 min 30 sec. za PoIesným – Fukou. Dát jim další šanci zvýšit náskok jsme nechtěli. Propusti ale nebyly vodnaté, zvláště ta první. Možností bylo přesvědčit dalšího pardubického účastníka kajakáře z VCHZ Jirku Šebka, který jel v kategorii K1 před námi. Projet tři týnské propusti při daném vodním stavu nám připadalo téměř nemožné, ale „Šebega“ se nechal snadno přemluvit, že to štrekařům ukáže. Startoval před námi jako jeden z posledních kajakářů a my už připraveni na startu napjatě sledovali jeho osud. „Šebega“ dojel na hranu propusti, skočil, zmizel, hned se objevil a pádloval dál. Totéž zopakoval na druhém a třetím jezu. To nám stačilo, taktika byla jasná. Odstartovali jsme a skočili do propusti prvního jezu také. Ozvala se ale hrozná rána. To jsme kýlem zadní části lodi dopadli na betonový práh-trám na podlaze propusti. Ohlédl jsem se, co nám z kanoe zbylo. Byla celá a voda do ní netekla. Za 300 m jsme byli v druhé propusti, za dalších 300 m v třetí. Průjezdy byly bez problému, bez vody v kanoi. Na kanoi jsme nic neviděli podstatného, jen na jízdě bylo znát, jak obtížně drží přímý směr. Následovalo 12 km usilovného pádlování s projetím propustí dvou jezů Kořensko a Novy Mlýn. Komplikace nastala u dalšího jezu Rejsíkov na 48 km. Těsně nad jezem jsme si všimli, že vpravo je otevřená propust. Rychle jsme k ní najížděli, ale nestihli jsme správný nájezd. Při šikmém průjezdu nám přes zvýšenou lubovku vlétla do lodi vysoká vlna a hned jsme plavali. Nejen my, ale i klekačky, pádla, občerstvení a kanoe otočená kýlem nahoru. V ten okamžik jsme viděli, co se nám v týnské propusti stalo. Naklížený kýl výšky 8 cm byl v celé své délce od poloviny lodě po záď pryč. Urazili jsme jej o betonový trám až na skořepinu kanoe. Proto nám kánoe kličkovala ve směru jako užovka. Naštěstí pod propustí byla hloubka vody po prsa a mělčina blízko. Rychle jsme vše zvládli a žádná konkurence se na obzoru za námi neobjevila. Zbylých 16 km a 6 jezů do cíle etapy v Červené jsme zvládli bez komplikací s náskokem pro první místo po dvou etapách.

V     polední přestávce jsme měli možnost si poškozenou loď dobře prohlédnout a zjistit jak jeli soupeři. Oprava lodě nebyla možná. Uražený kýl plaval někde po trase a na nový byl čas v Praze. Hlavní bylo, že nám dovnitř netekla voda. Naše konkurence Polesný – Fuka dopadla hůře. Na prvním jezu v Týně skočili do propusti také. Tenčí skořepina jejich lodí u kýlu v zádi nevydržela a v délce cca 25 cm praskla. Měli štěstí, že jejich servis či vybavení umožnilo opravu a za 16 minut mohli pokračovat ve stíhací jízdě za námi.

Sobota odpoledne 14 hod. start třetí etapy.

Výsledek dopolední etapy, ve které jsme se bezpečně dostali do vedení v závodě před dvojicí Polesný – Fuka, určil i taktiku jízdy pro odpolední 46  km dlouhou etapu. Společným naším hendikepem byly poškozené lodě a omezené možnosti průjezdu jezů. My jsme nemohli už riskovat na vysokých jezech, které jsme neznali a nakonec od jejich projíždění upustila  i  budějovická dvojice.

Svou příležitost si dobře uvědomili třetí v pořadí, naši oddíloví partneři z ÚDA dvojice Baďura – Janů s nepoškozenou lodí.

V začátku etapy jsme projížděli 5 km krásným peřejnatým úsekem Červenských proudů. O žádný kámen jsme nechytli a se značným náskokem jsme dojeli  k  jezu v Letošicích na 77 km. Výška jezu 2,7 předem vylučovala pokus o projetí propusti uprostřed jezu, a tak jsme rovnou zajeli do stojaté vody dlouhého náhonu elektrárny. Při následném přenášení kanoe k hlavnímu řečišti jsme s hrůzou v očích zjistili, jak před námi ujíždí dvojice našich „bažantů“  Baďura-Janů. Ti riskovali, jez projeli a v rychlé proudící vodě mizeli v dáli. Vše v okamžiku bylo jinak a my jsme přišli o vedení. V šoku jsme zakleli a s maximálním úsilím začali stíhací jízdu. Vzdálenost mezi námi mohla být 1,5 km a jen pomalu se zkracovala. Najednou jsme uviděli neskutečnou  změnu v jejich jízdě, přijíždějí  ke břehu a  vylévají. Zvyšujeme tempo do krajnosti a jejich náskok snižujeme o 500 metrů. Po asi 10 minutách se situace opakuje. Nechápeme ji, ale hlavně že jsme již blízko za nimi. Při třetím opakování a jejich předjetí se dozvídáme, že na jezu chytli o kolík a ten jim prorazil kanoi nad podlážkou u háčka. Díru těsní zašlápnutím tenisky. Věci  k opravě nevezli, tak vybaveni byli jen nástrah řeky znalí domácí Polesný  s Fukou. To byla  pro nás úleva, zase  jsme byli na čele závodu, i když do cíle etapy zbývalo 30 km a 6 jezů. To jsme projeli ve svižném tempu zcela osamělí na špici závodu. Do cíle v Kamýku jsme dojížděli při posledních paprscích zapadajícího slunce, v naprosté pohodě.

Pohoda večera a večeře přeci jen nebyla úplná. Objevil se nový problém. 110 km pádlování během 30 hodin vykonalo své na našich dlaních. Nejprve se mně začaly objevovat puchýře na prstech. Ty pochopitelně při dalším pádlování praskly. Druhou daleko bolestivější fází bylo, že pod obnaženou tkání v místech puchýřů, se začaly tvořit hnisající ložiska. Obvazy, náplasti, masti nepomáhaly. Sevřít žerď pádla spodní rukou bylo doslova utrpením. Bolest však při pádlování ustupovala a pak bylo nejlepší držet sevřenou ruku s pádlem stále. Povolit prsty a znovu sevřít pádlo znamenalo utrpení opakovat. Vaškovi se pro změnu na dlani horní ruky od hlavičky pádla utvořil velepuchýř, jaký jsem nikdy neviděl.  Přes půl dlaně. Pochopitelně, že jej pádlováním strhl a jistě si užíval své. Bolelo nás to, ale proti včerejšímu večeru nám bylo hej. Teď už nás čekaly jen voleje přehrad, fyzicky jsme si věřili, a s naším náskokem se dalo taktizovat.

Neděle ráno, start 4 etapy.

Start byl patrně v Kamýku a závod pokračoval po přehradním jezeře Slapy. Náš náskok byl natolik dostatečný, že nám umožnil po intervalovém startu volně pokračovat, počkat na konkurenční lodě a s nimi ve skupině se střídavě vézt na vlně. Vzpomínám, na marné pokusy dvojice Polesný – Fuka, nám ujet a jejich nespokojenost, že za námi není možno jet na vlně. Struer bez kýlu nám opravdu kličkoval do stran jako užovka.

Neděle odpoledne, start 5 etapy.

Pohodlná jízda ve skupině skončila pod hrází Vranské přehrady. Hlavní rozhodčí závodu Boža Karlík kovaný komunista, člen předsednictva ČSTV a nevím čeho dále, nám tlampačem z doprovodného vozidla hromovým hlasem zakázal jízdu ve skupině. Co se dalo dělat, poslechli jsme a začalo poslední měření sil. Samozřejmě, že jsme chtěli být v Praze první, ale ostatní také. Do cíle zbývalo 12 km. Byl to boj jako o život. Pro nás dopadl dobře, se značným náskokem jsme první projeli cílem.

Po slavnostním vyhlášení výsledků závodu si mě doprovodný lékař závodu vyžádal pro zdokumentování mých dlaní tehdejší novinkou-barevnou fotografií. Byly opravdu hrozné.

 Oficiální výsledky závodu.

C2  I. třída.

  1. 1. Dušek – Dolejš                            ÚDA Praha                                         12:14:58
  2. 2. Baďura – Janů                             ÚDA Praha                                         12:18:36
  3. 3. Vlček – Skřivánek       PAC Praha                                          12:25:29

K2

  1. 1. bratři Plaňanští                            Jiskra Týn                                           11:05:42
  2. 2. Hašek – Pluskal           DA Litoměřice                   11:18:14
  3. 3. Kodet – Dostál             DA Litoměřice                   11:56:04

K1

  1. 1. Kadeřábek                                    záv. 9. května Praha      11:42:58
  2. 2. Rosa                                                 DA Litoměřice                  11:57:31
  3. 3. Šváb                                                 záv. 9. května Praha      12:00:24

Startovalo 70 lodí, dojelo 46 (C2 tehdy v krátkém provedení).

A co mohu říci na závěr mého vzpomínání v mých 70 letech s 48letým odstupem od předposledního 24 ročníku závodu? Byla to skvělá myšlenka našich vodáckých předků uspořádat tento závod na řece plné přírodních krás. Bylo krásné jet po trase dávných vorařů a projíždět jejich propusti. Sám závod byl mou nejtvrdší sportovní zkouškou vytrvalosti a vůle jakou jsem. v životě podstoupil. Natrvalo mi zůstal v paměti a dodnes mi pomáhá uspět i v dalším sportovním soutěžení. Škoda, že závod a řeka natrvalo zmizely pro nové generace vodáků.

24. 5. 2004.                                                             Dušek Přemysl

3 komentáře u „Přemek Dušek

  1. Roman

    Dobrý den

    Pane Dušku chtěl bych se vás zeptat ohledně závodu Budějovice-Praha
    r.1956 nevíte zdali tento závod také nejeli páni Melka-Štolba a jak
    umístili ?
    děkuji předem, za odpověď Vám budu vděčný

    s pozdravem
    R.M.

    1. pavel šára

      Pekny den,
      Nejsem si jisty, zda se tato informace k Premkovi dostala. Maximalni pocet ucastniku najdete ve vysledcich daneho roku, vic se bohuzel v analech najit nepodarilo. Pavel Šára

  2. Michael Odvárko

    Dobrý den/ahoj,

    historické prameny jsou bohužel celkem chudé a v námi zpracovaných výsledcích nefigurují.

    Ahoj, Michael Odvárko

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *