Šáris

Žiju závodem Budějovice-Praha

Rychlostní kanoistiku jsem si dobrovolně ani vybrat nemohl. Již od plenek jsem začal navštěvovat areál loděnice Chemičky Ústí jako „zavazadlo“ mého „fotra“, dlouholetého, podle jeho slov úspěšného, kanoisty. Ve vitrýně nám doma visely nejrůznější poháry a medaile z jeho kanoistických maratónů, kterých se tehdy konalo spousta (jen namátkou „Roudnice-Hřensko“ přes jezy po Labi, Bratislava-Komárno po Dunaji).

Na kajak jsem poprvé usedl v 8 letech a hned v r. 1982 absolvoval své první závody v Týně nad Vltavou, kde byla tehdy Vltava ještě přehrazena 3 jezy. Co říct o mé další dlouholeté sportovní „kariéře“? Sem tam se něco podařilo, sem tam se přivezla i nějaká medaile, ale na účast nebo medaili z MS nebo OH to nebylo. Možná bych takto ani nevzpomínal nebýt Jirky „Vrdly“ Vrdlovce, se kterým jsem začal trénovat v r. 1992 po svém přestupu do kategorie dospělých a příchodu do Prahy. S ním jsem absolvoval i svoji první dálkovou „vyjížďku“ z Prahy do Račic (60 km). Obdivoval jsem jeho vůli, houževnatost a touhu překonávat lidské možnosti.

My chlapi míváme často nějaký sen, nějaký vrchol, kterého chceme v životě dosáhnout, nějaký rekord, který chceme překonat. Někdo vyleze na Everest, někdo zdolá severní pól a co já? Jako blesk z čistého nebe se objevila myšlenka navázat na bohatou tradici a uspořádat kanoistický maratón z Budějovic do Prahy. O tomto závodě jsem slýchával ještě od starých borců z ústecké loděnice. V roce 1994 jsem se navíc účastnil prvního takového pokusu o oživení tradice, který pořádal Petr Doležal a jela se na K4 z Týna nad Vltavou, resp. z pod hráze v. n. Kořensko na 4 etapy ve 3 dnech (1. etapa končila ve Štědroníně, 3 km od Zvíkova na Otavě, 2. etapa se jela druhý den dpoledne a končila „obědem“ v Solenicích pod hrází v. n. Orlík, 3. etapa pak pokračovala až na Starou Živohošť na Slapech a 4. etapa třetí den po přejezdu pod hráz Slapské přehrady až do Prahy k „věži“ na Císařskou louku). Jelo se na „čtyrácích“ a tak se čas na přenosech hrází zastavoval. Závod to tehdy nebyl nijak hromadně obsazený, vyhráli jsme ho ve složení Vávra-Šárka-Šrámek-Šára a za námi skončili Černožice (Reich Pavel-Reich Petr-Reich J.-Němeček), KVS (Mráz P.-Mráz A.-Kolanda J.-Jirák) a Chomutov.

Jenže tehdy se jelo na K4, ale na singlu a ještě z Budějovic? Dám to? Usedím to? Prvním výsledkem těchto úvah bylo zakoupení lehkého maratónského kajaku a tím i k přivedení rodiny do finanční nouze. Mou odpověď, že kajak budu postupně splácet z finančních odměn za vítězství vypsaných v závodě Budějovice-Praha, žena kupodivu vážně nebrala. Ale kajak už byl koupený, hlady jsme nakonec taky neumřeli a já se mohl začít připravovat na svůj životní vrchol.

V pátek 6. srpna v 8.00 hod. to mělo vypuknout v Budějovicích pod Jiráskovým jezem u přístaviště Lannovy loděnice. Mé předstartovní ambice byly opravdu jen za každou cenu dojet. Ten respekt z té obrovské vzdálenosti byl myslím patrný u všech účastníků. V přípravě na závod jsem udělal maximum aspoň co se týká vybavení lodi s pumpou i promyšlení jak a kde budu jíst. Hned po startu se v silně proudící řece utvořila velká skupina, kterou táhnul Kusovský. Bylo jasné, že se bude trhat na prvním přeběhu, jezu v Českém Vrbném. Po vylezení z lodi byli někteří překvapení, že běžím, ale s 8-kilovou lodí to ani nešlo jinak. Pod jezem v náhonu jsem sice nasedal jako první, ale vyskytla se první komplikace, kdy jsem si při nalézání nabral do třetiny lodi vodu. Řešil jsem otázku, jestli mám znovu vylézt a vylít, ale pak zvítězila varianta, že pojedu i s vodou a pokusím se ji během 5 kilometrového úseku k jezu na Hluboké vypumpovat. Bylo to dobré rozhodnutí, vypumpováno bylo za cca 2 km a před jezem jsem už dojel vedoucí dvojici na K1 Kusovský, Horák. Na vodu Hněvkovické vodní nádrže se jako první uprchlík vydal právě Kusovský a nás s Horákem mezitím dojeli mladíci Junek a Kucián.

Vytvořili jsme tedy čtyřčlennou skupinu, tak ideální pro pohodovou jízdu. Uprchlý Kusovský si mezitím udržoval 200-500 m náskok a ukazoval nám, kde si zkracovat cestu na širokých vodách přehrady a kde se vyhýbat rybářským prutům. Při dojezdu na hráz v. n. Hněvkovice jsme již uprchlíka téměř dostihli. Přeběh byl výjimečný tím, že se jednalo o občerstvovací stanici, která byla bohužel v celém dni jediná, a před námi bylo ještě nějakých 45 kilometrů na klidné vodě orlické přehrady. Pro mě to znamenalo se pořádně nasytit a napojit a taktéž si vzít veškeré jídlo a pití sebou. Co mě překvapilo, že mí soupeři zvolili jinou taktiku a bez dlouhé přestávky k občerstvení rovnou pokračovali.

Říkám si, nic se neděje, napálím to a za chvilku je dostihnu. Jenže oni teď byli 4 a já sám. Navíc začal táhnout Junek, který jel tempem, při kterém jsem je dojet nemohl. Ztrátu jsem nedokázal stáhnout ani na 1,5 km vzdáleném jezu Hněvkovice a silném proudu řeky před Týnem nad Vltavou. Pomalu jsem se smiřoval s tím, že zbylou vzdálenost odjedu sám. Na přeběhu jsem ztrácel na vedoucí skupinu již 2 minuty. Mladíci Junek s Kuciánem zde však zvolili občerstvovací přestávku a já řešil, zda se mám najíst také a přichystat si jídlo a pití k snadnému občerstvování během jízdy po Orlíku nebo se pokusit jich zachytit a hlavně nejet sám. Zvítězila druhá varianta a my začali stíhací jízdu dvojice Kusovský, Horák. Táhnul Junek a opět nasadil tempo kolem 4:30 min. na km, což bylo tempo „vražedné“. Po chvíli jsme je dostihli a dál pokračovali v 5. Asi po 10 km jsem toho měl už opravdu plné zuby a navíc jsem cítil, že přichází „žaket“ (diagnóza dávivého hladu a žízně). Musel jsem zastavit, vylézt, najíst se a dát odpočinout otlačenému zadku.

Po 10 minutách jsem uviděl dvě lodě, na deblkánoi pardubičtí Kuta-Březina a na singlkajaku mladý Kotrč. Nasedl jsem a dále pokračoval s nimi. I přes odpočinek jsem toho měl dost a nezmohl se na víc, než na jízdu na vlně deblkánoi až do cíle etapy ve Štědroníně. Celkem jsem ztratil na vedoucí trojici Junek, Kucián, Horák 15 minut, což znamenalo se rozloučit s myšlenkami na celkové umístění mezi prvními třemi. Jeden borec z původní vedoucí skupiny přece jen odpadl. Kusovský včas neodhadnul přicházející krizi a na hodinu se prospal na kamenech. Šokem bylo, když asi hodinu po našem dojetí se do kempu ve Štědroníně přiřítila běžící dvojice Halda-Mareš s deblkánoí v ruce. Rozhodli se, že místo posledních cca 7 km na vodě vylezou strmý břeh Vltavy a po dvou zvíkovských mostech do cíle doběhnou. Doběhli, ale jak táhli loď po zemi, prodřeli v ní díru, kterou se jim pak podařilo opravit.

Start 2. etapy ze Štědronína byl naplánován na 7.00 hod. ráno. Počasí závodu vůbec nepřálo, hodně pršelo, voda v nádržích stoupala, ale aspoň byla naděje, že tekoucí řeka zkrátí dobu, kterou strávíme pádlováním. První noc byla vůbec příšerná. Neustále lilo jako z konve a řada lidí spala ve stanech nebo dokonce jen pod přístřeškem v mokru. Ale tak nějak jsem i přes únavu, bolavé tělo a šílené puchýře na rukách už cítil, že do Prahy dojedu. Ale když jsem musel ráno klepajíc kosu dojít v dešti k lodi, vzít do rukou plné puchýřů pádlo a odstartovat, do smíchu mi vůbec nebylo. Bolelo to. Naštěstí tempo vedoucí asi 10 členné skupiny nebylo nijak závratné a bylo přes 5 min. na km. Za nějakých 25 km nás čekala půlhodinová přestávka na Orlíku. K 5 závodníkům z čela závodu z průběhu 1. etapy se přidala deblkánoe Kuta-Březina, kajakáři Kotrč a Synek a deblkajak Kumžáková-Lagner. Ano, závodu se účastnila a i ho pak dokončila žena, vnučka Bóži Karlíka, která tak prodloužila rodinnou tradici.

Přestávka na Orlíku byla možná vůbec nejhorším zážitkem. Celé dopoledne lilo a my zmrzlí stáli ve výtahu, který svážel naše lodě pod hráz. Po půlhodině jsme byli vypuštěni k pokračování na další hráz v. n. Kamýk. Při nalézání pod hrází na nás čekalo peklo v podobě vysokých bočních vln. Bylo otázkou štěstí, pokud se podařilo úspěšně odrazit od břehu. Výhodu měli ti, kterým podrželi lodě lidé z doprovodu. Nalézání pod Kamýkem se stalo osudné smolařovi závodu Kusovskému, který si poničil kormidlo a ztratil drahocenné minuty. Až na Častoboř jsme pokračovali v 6-členné skupině s Junkem, Horákem, Kuciánem, deblkajakem a deblkánoí. Obdivoval jsem zadáka na deblkanoi, který si užil své při těch desítkách kilometrů jízdy na vlně. Stejně jako jsem obdivoval všechny klečící kanoisty, jak to můžou vydržet. Pod Častoboří došlo k pokusu o změnu poklidného tempa skupiny. Postupně zastavili deblkánoe a deblkajak a překvapivě i vedoucí muž závodu Junek, který už to nemohl usedět. Zůstali jsme jen 3 s Kuciánem a Horákem. Drželi jsme tempo 4:50 min. na km, zatímco Junek na nás ztrácel minimálně takových 300 m. Jaké bylo překvapení, když nás po nějakých 3 km dojel. Tím padly veškeré mé úvahy, že bych se ještě mohl vklínit mezi první trojici celkového hodnocení a spíš jsem se začal poohlížet po těch za mnou, abych v této etapě pořádně navýšil náskok před poslední etapou, která se měla startovat v časových odstupech podle celkových výsledků. V závěru etapy jsem chytil druhý dech a navýšil náskok na 5. deblkánoi Kuta-Březina na 6 minut. V pořadí prvních 3 se nic nezměnilo, od sebe je dělily pouze vteřiny a bylo jasné, že se hned na startu poslední etapy znovu sjedou do skupiny.

Večer po 2. etapě byl opět bolestivý, únavu jsem se pokusil spláchnout asi 5 pivy a hodně mi pomohla výborná večeře od Sváry. Kromě šílených puchýřů mi nastal další problém s bolavými šlachami na zápěstí. Ráno jsem vůbec nemohl zabrat, naštěstí jsme absolvovali přejezd na start pod Slapskou hráz ve volném tempu. Celkově jsem byl po 2 etapách 4. se ztrátou 16 minut na vedoucí trojici a s náskokem 6 minut na 5. deblkánoi. Věděl jsem, že pokud se nestane něco nepředvídaného, 4. místo a s ním i finanční odměnu 3 000,- Kč udržím. Voda navíc hodně tekla, pod silničním mostem pod Zbraslaví mi GPSka ukazovala rychlost 2:35 min na km, což byla nejvyšší rychlost, jakou jsem kdy na kajaku jel. Při přeběhu hráze v. n. Štěchovice jsem zahlédl „Vrdlu“, kterému jen vážné zdravotní problémy zabránily ve startu, a vybavil si celou historii svého pádlování. Snad byl na mě hrdý. Peklo jsem pak prožíval při nasedání pod Vranskou přehradou i po sjetí Modřanské retardéry, která byla vlivem vysokého stavu vody sotva patrná. Do cíle chybělo 2,5 km a já se potácel v obrovských vlnách, které šly všemi směry a navíc s rukama plnýma puchýřů. Nakonec jsem vlny přemohl a mohl si vychutnat příjezd do cíle.

Dokázal jsem to! Dokázal jsem ujet to, co stovky statečných borců před 50 a více lety. Vlastně hned po dojezdu jsem věděl, že příští rok jedu zas. Sice jsem asi týden nemohl vzít nic do ruky a na kajaku jsem se pořádně projel až po 14 dnech a byl vlastně vyřízený na zbytek závodní sezóny. Úspěšné absolvování závodu ve mně zanechalo nesmazatelné vzpomínky. Pomalu se blíží start dalšího ročníku závodu a já obtěžuji své okolí povídáním o závodě. Doufám, že bude na startu zase víc lodí, než loni (27 lodí na startu, 23 dojelo) a že si to všichni zase užijeme. Vůbec ty 3 dny celého závodu včetně společného posezení a poklábosení večer jsou příležitostí ke stmelení všech závodníků různých vodáckých disciplín. Obdivuji všechny, kteří se postaví na start a dojedou do cíle.

Pavel Šára, červen 2011

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *