Rok 2010
Když Ovar v roce 2010 přišel s tím, že obnoví závod Budějovice-Praha, myšlenka se mi líbila. Ovšem to léto jsme měli s Ježourem (Tomáš Ježek) hodně nabitý závody venku. V termínu Budějovic jsme byli pozvaní na Descenso International del Sella, takže bylo jasné, jak se rozhodneme. Kdo nejel Sellu, možná neví, ale kdo jel, tak plně chápe. Nicméně o týden později jsme měli stejně naplánovaný můj první významně delší závod než 30 km, což byla v té době maratonská trať. Měli jsme zamířeno do Švédska na 55 km dlouhý Dalsland Kanot Maraton+. Samozřejmě jsme tam jeli vyhrát, menší cíle jsme ani mít nemohli, ale překazil nám to tam René Olsen, ten byl ten rok k neutahání. My byli oba dobří maratonci, patřili jsme k světové špičce, ale to co on předváděl na konci závodu – chodil tahat za 4:00 min/km – to bylo něco neuvěřitelného. Zjistil jsem, že se mám ještě dost co učit. No a pak ty pocity v průběhu a na konci! Naštěstí člověk celkem rychle zapomene, jak to bolelo, a už si pak pamatuje jen ty příjemné stavy potom.
Rok 2011
V roce 2011 byl světový šampionát v maratonu posunut až na říjen a povedlo se nám vyhnout se termínové kolizi se Sellou. Budějovice mi pěkně zapadly do celkové přípravy na svět, tak jsem neváhal a přihlásil se. Ježour do toho nešel, čímž mi to hodně zjednodušil, protože jestli mě někdo tehdy mohl porazit, tak jedině on. No a pak ještě já sám.
Jelo se na tři dny, start v Budějovicích, přespání na Husárně, Skalici a třetí den intervalově zpod Slap.
První den jsme rychle udělali skupinku čtyřech a pravidelně to točili po kilometru. Já, Martin Kucián, Michal Burián a Pavel Šára. Ten poslední jmenovaný nás tuším opustil na Kořensku a zbytek etapy se pěkně trápil, protože to přepálil. Michal se odpojil někde mezi Kořenskem a Podolskem, zůstali jsme sami dva s Kucošem. Ačkoli jsem si jel v pohodě a pořád s rezervou, před Podolskem jsem začal cítit nějak moc únavy. Od té doby nemám rád úsek Kořensko-Podolsko. Vždycky se tam trápím, hlavně ke konci. A je to proto, že jedu dlouho bez vystoupení. Což mi bylo jasné i tehdy. Takže jsem za Podolskem na špici vlevo vyskočil, přeběhl ji a zase naskočil. Kucoš totéž. Říkal pak, že mu to nijak extra nepomohlo, ale mi tedy náramně. Opět jsem byl schopen jít v pohodě tahat za 4:30 min/km. Kucoš předtím nějak zapomněl pít a pak už jsem mu nedával moc prostoru. Nakonec jsem před Zvíkovem využil toho, že už se musí napít, poodjel mu s vlnou a dojel do cíle sám s náskokem dvou minut.
Druhý den probíhal podobně, Michal Burián nás opustil na Cholíně a Kucoš začal zpomalovat před Živohoští. Za mostem jsem to nakopl, ujel mu a najel si další čtyři minuty. Kucoš sám pak říkal, že tak špatně, jako těch posledních pět kilometrů, mu nikdy nebylo. Na mě se ale ty dva dny přece jen podepsaly. V noci na mě přišla lehká zimnice a ráno jsem byl celkově strnulý a slabší. Náskok jsem nicméně měl dost slušný a stačilo ujet posledních 30 km, což nebylo zas až tak těžké a první vítězství bylo doma. Martin Kucián jel ten rok výborně, ale já byl na vrcholu své výkonnosti a ještě navíc zdravý.
Rok 2012
V tomto roce už jsem nejezdil v reprezentaci a nechystal se na žádný velký závod. Naopak, pomalu jsem začal ubírat tréninkové úsilí a dávky. Asi tak na polovinu toho co dřív. Ale Budějovice jsem jet chtěl a s Ježourem jsme byli ještě naposled pozvaní na Sellu. Takže jsem jej přemluvil i na Budějovice tím, že si je musí odjet ještě dokud na to má. Na to slyšel a přihlásil se taky.
Jelo se na tři dny, start v Budějovicích, přespání na Podolsku, Živohošti a třetí den intervalově z Živohošti.
V první etapě jsem opět rychle udělali skupinku čtyř a pravidelně se střídali. Já, Ježour, Tomáš Pavlík a Michal Burián. Ty poslední dva jmenované jsme nechali na Kořensku a dojeli na cíl na Podolsku ve dvou. Vyšlo na mě zrovna tahání, tak jsem etapu vyhrál.
V druhé etapě se se mnou a Ježourem udržel Vláďa Vik. Přijel s námi na hráz Orlíka a držel se až za Zvírotice. Tehdy jsme ještě neznali přeběh Zvírotice-Musík, tak jsme poctivě mířili vyjíždět zatáčky kolem Cholína. Ale mě už začal bolet zadek natolik, že jsem si musel vyskočit. Ve Zvíroticích jsem si sám zajel ke břehu, běžel kus vnitřní zatáčky a pak se bez většího zpoždění přidal ke skupině a začal jim dělat těžkou hlavu. Mi to protažení během neskutečně pomáhá. Začal jsem zase tahat pod 4:30/km, což Vláďa nevydržel a musel nás pustit. Na Cholíně jsem šel střídat Tomase a ten vypdal taky zralý na spadnutí. Nevěřil jsem si však, že bych to dojel sám. Přece jen z Cholína na Živohošť je to ještě přes hodinu… tak jsem na něj počkal a i druhou etapu jsme dojeli spolu. To zas vyšlo tahání na Ježoura, tak ten den vyhrál on.
Nemělo cenu vyhrávat etapy o vteřiny, když třetí den se startoval podle rozestupu času z předchozích dnů. Vystartovali jsme spolu a piánko dojeli k Slapské hrázi. Oba jsme věděli, že Kolna bude urputný boj o to kdo s koho. A taky jsme znali vzájemné dispozice. Já byl lepší v běhu do kopce, Ježour zase uměl z kopce – zkoušeli jsme si to proti sobě na tréninku v Chuchli.
Ježour vysedl, rychleji si obul boty a dostal se přede mne. V kopci jsem ale přes něj přešel tak, že nahoře na Kolně jsem byl daleko před ním. Běžel jsem dál a na největší padáky dolů si oproti tréninku připravil zlepšení – loď jsem si dal z ramene dolů do ruky a to mi umožnilo to pěkně kulit. Pro lepší představu, jak rychle jsme šli Kolnu, průměrné tempo z celého běhu bez přezouvání jsem ze záznamu GPS odhadl asi 4:30/km. Díky tomu jsem při doběhu ve Štěchovicích měl asi minutu náskok. Osud ovšem míchal kartami i jinak. Na břehu u nasedání nás měl čekat Ovarův syn s pitím. Já ho ale neviděl, protože byl bůhvíproč schovaný až dále pod mostem. Nechtěl jsem prohospodařit získanou cennou minutu hledáním pití a vyrazil bez něj. Ježour svoje pití od kluka dostal.
Cestou do Davle jsem držel vyšší tempo, aby Ježour musel makat a unavil se. Viděl jsem, jak mě sjíždí a pořád uvažoval, jak to asi dojedu bez pití. Nakonec jsem se napil z řeky. Nejlepší vodu jsem samozřejmě prováhal, měl jsem se napít před soutokem se Sázavou. No a Ježour mě dojel těsně pod Davlí.
Od té doby jsem jel úplně volně i když jsem táhnul. Věřil jsem si na závěr. Lehce jsme se oťukali na přeběhu Vranské a v Modřanské šlajsně. Nic zásadního se ale nestalo. Šel jsem do závěru zepředu, natlačil jsem Ježoura na ostrov, aby neměl moc místa na vyjetí, a finálním zrychlením jsem závod vyhrál. Ježour byl top soupeř, taky byl ten rok sedmý na K1 na maratonském světě, ale já byl pořád ještě téměř ve vrcholné formě.
Rok 2013
Tento rok jsme se pokusili poprvé ujet Budějovice nonstop. Díky povodním a zákazu plavby na konkrétních úsecích Vltavy se závod konal bez povolení. Několik přihlášených to odradilo. Skalní závodníci ale byli ve 4:00 ráno na startu v Českém Vrbném. O závodu je něco napsáno ve výsledcích, proto přidám jen pár svých vzpomínek.
Pavel Šára a Zbyněk Laube poctivě střídali po kilometru. Každý si jel svoje tempo. První větší pauzu jsme si dali na Podolsku po téměř padesáti km a čtyřech hodinách pádlování. Zbyňa prohlásil, že tak rychle na Podolsku ještě nikdy nebyl. Porovnával to se svým etapovým závodem. Fakt je, že jsme měli průměr 4:58/km, což na takovou vzdálenost bylo velmi dobré. Teda dobré pro mne, pro Zbyňu asi moc ne, protože to smrdělo přepálením. Pauzu jsme si dali asi pět minut a pak vyrazili dále. Šáris nám trochu ujel, protože už se strašně těšil do lodě a navíc já a Zbyňa jsme si ještě jeli odlehčit na pravý břeh. Pak jsme se Zbyňou jeli za ním, střídali jsme se a on přitom nadával na Šárise, že je to kretén a vůl. Měl strach, že už ho nedojede, já mu cuknu a on zůstane sám. Já neměl vůbec zájem Zbyňu sklepat, naopak mě bavilo pozorovat Šárise, jak se pachtí sám a ztrácí síly. Šáris se dle komentáře níže prý vůbec nepachtil, jen na nás čekal pomalým tempem. Nakonec jsme ho celkem brzo sjeli.
U Žďákovského mostu začal Zbyňa zpomalovat a Šáris už byl asi taky pěkně hotový. Dojeli jsme za Velký Vír a Radavu. Kosa na levém břehu je moje oblíbená pro přeběh. Na ní jsem vyskočil, přeběhl, nalézám a dívám se, kluci nikde. Pak říkali, že tam odpočívali asi 10-15 minut. Já mezitím pokračoval s Ježourem, který mi dělal podporu na celé trati a přijel mi naproti od hráze. Jeli jsme spolu, ale já pěkně za svoje, žádná vlna. K hrázi to uteklo rychle a tam jsem měl hodinu pauzu, kdy stál čas. Zbyňa a Šáris dorazili 20-25 minut za mnou.
Dolní půlka Budějovic mě baví daleko víc než horní. Je to pestřejší, často se přenáší nebo dá přenášet. Navíc jsme se poprvé chystali na dlouhý přeběh Zvírotice-Musík! Inspiraci jsme vzali z dlouhých přeběhů Dusi maratonu. Základ tomu vymyslel Šáris, když chtěl vysednout před Zvíroticemi a nasedat na Obozi. Já to vylepšil protažením do Musíku, Oboz mi přišla moc neefektivní. Při vysedání před Zvíroticemi jsem měl na GPS napádlováno 100km. Asi mi uvěříte, že jsem se těšil na to, že chvíli nebudu pádlovat. Běh jsem po výlezu kopce šel tempem cca 6:30/km, do kopce na konci pak pomaleji. Na konci jsem už měl tak bolavé všechno, že jsem se těšil zase na pádlování. Jakmile jsem vyjel z Musíku, začal jsem se blížit k Živohošti. A tam se to stalo. Dostal jsem se do transu. Vznášel jsem se duchem vysoko nad republikou, pode mnou byla modrá stužka, kterou jsem ten den přejel a výsledkem bylo, že jsem si na Živohošti připadal jako doma. Pár zatáček, kopec a spláchne mě to do Prahy. Byl jsem přesně 10h na cestě. Začal jsem si to počítat, kdy můžu být v cíli, a vycházelo mi, že mám šanci jít čas pod 13:30. To mě úplně nakoplo a přiložil jsem pod kotlem. Možná až moc. Tempo jsem držel kolem 5:20/km až pod Kolnu. Tam jsem pocítil, jak zničující byl první přeběh. Do kopce už jsem vůbec neběžel a myslím, že ani nahoře po rovině mi to moc nešlo. Až z kopce jsem se trochu rozhýbal. Doklopýtal jsem do Štěchovic, Ježour na mě navěsil poslední pytlíky a začal finální boj s časem. Kolnu jsem šel výrazně pomaleji, než jsem si představoval, a celkově to na čas 13:30 bylo na hraně nebo spíš lehce za hranou. Dokud to teklo, tak to bylo ještě ok, ale pak pod Měchenicemi mi začalo docházet, motala se mi hlava a tempo šlo na 5:40/km. Mozek ještě chtěl, ale tělo už neposlouchalo. Například na přenášce Vranské jsem nebyl schopen vůbec rozhýbat nohy a rovinu jsem šel, až z konce jsem se trochu rozběhl. U nasedání už jsem viděl, že se to nestihnu, protože z Vranské dolů to mám najeté a naměřené prakticky na vteřiny přesně. Ale ono to docela teklo (bylo pár týdnů po povodni) a když jsem viděl zase na GPS tempo 4:10/km, tak mě to ještě trochu naplnilo nadějí a dal jsem do toho všechny své zbytky sil. Navíc jsem věděl ještě o posledním trumfu – sklopený modřanský jez, co nešel po povodních zvednout. Sázel jsem na to, že spodek bude rychlejší než obvykle a taky že jo. GPS ukazovala čas 13:27:56 a skoro 149km. Pocity v cíli se nedají popsat. To si zkrátka musíš zažít. A už jen dodám, že dva dny jsem se nemohl pohnout, bolely mě všechny svaly včetně dýchacích.
Etapový závod jsem roku 2013 nejel, měli jsme doma novorozeného Edu a rok a půl starou Bertu, tak jsem řekl, že nemusím být všude a závod doprovázel s Bertou jen jako fotograf.
Rok 2014
Toto byla třetí sezóna poté, co jsem přestal jezdit na nejvyšší úrovni. Na mojí výkonnosti už to bylo dost znát, ale na nonstop závod jsem si věřil i přestože na startu byla větší konkurence než před rokem. Hlavně už jsem věděl, do čeho jdu a co mě kde čeká. Po startu 4:30 z Vrbného jsme ještě tmou celkem v klidu pádlovali ve větší skupině k přenášce na Hluboké. Tam se pole trochu potrhalo a ujeli jsme čtyři, já, Tomáš Pavlík, Pavel Šára a Matouš Pavlík. Posledně jmenovaný si za chvíli jel ke břehu něco spravit na lodi a tak jsme jeli dál ve třech. Škoda, mohli jsme mít ve skupině křížovku. Dojeli jsme na Podolsko o dvě tři minuty dříve než loni. Tam klasicky pár minut pauza a pokračování dál. Tomáš chodil tahat trochu rychleji, až jsme ho se Šárisem museli brzdit, ať neblbne, že jede moc rychle. Dost se mi to hodilo, nebyl jsem na tom v tu chvíli moc dobře, motala se mi hlava, měl jsem krizi a Tomášova vlna mě moc netáhla, což je každému kdo nás zná jasné proč. Zato Tom později říkal, že mu se jelo výborně a jakmile zpomalil, tak se mu začalo jet blbě. U hradu Orlík už měl Šáris hotovo, ale statečně chodil tahat svůj kilometr, byť pomaleji. Na hrázi jsme byli stále o dvě minuty dříve než loni. V tu chvíli jsem na tom byl se silami už v pohodě, krize mě přešla a cítil jsem se dobře.
Já a Tomáš jsme najeli na výtah a svištěli dolů. Šáris se rozhodl počkat na Matouše, který nás od Podolska stíhal sám. Toto byl opravdu pravý nonstop, ani na výtahu jsme neměli stopnutý čas. Přejezd výtahem trval asi 12 minut a hned poté jsme vyrazili do druhé půle závodu. Už to bylo jeden na jednoho a čekala nás pestřejší část závodu.
Já říkám, že na nonstopu až k hrázi Orlíka nemám soupeře, ale společníky. Nesnažím se nikoho orvat, naopak, snažím se udržet skupinu co největší, abych mohl jet co nejmíň za svoje a pošetřil co nejvíc sil. A od hráze dolů už se moji společníci začínají pomalu překlápět do režimu soupeř. Ve Zvíroticích už je změna definitivní, tam už se závodí naplno.
Měli jsme to 20km do dlouhého přeběhu. Tomáš byl dobrý běžec, ale neznal trasu. Takže jsem měl jistotu, že mi neuteče a naopak, mohl jsem se pokusit ho někde oklepat a pak ho nechat bloudit po polích. Hlavně na začátku je to nemožné utrefit, když to člověk nezná. Začal jsem mu tedy dělat těžké chvíle a chodil tahat o cca 0:20/km rychleji, nicméně do přeběhu jsem se ho nezbavil. Snad jsem si ho aspoň trochu unavil. Takže před Zvíroticemi jsme vyskočili a vylezli do kopce. Tomáš šel za mnou. Pak jsme seběhli na silnici a Tomáš mi začal utíkat. Říkal jsem si, že to docela rozpálil na to, že je to 8km a nezná trasu. Taky mu to brzy došlo, zpomalil a zařadil se za mne. Šel jsem dost ostře, rychleji než loni, ale ještě ne úplně na dřeň, do cíle to bylo přece jen ještě daleko. Některé kilometry byly pod 6:00/km, do kopce kolem 7:00/km. Do kopce jsem se Tomovi vzdálil, ale ne dostatečně a na seběhu do Musíku mi to vůbec nešlo a doběhl mě. Nasedli jsme spolu.
Z první běžecké bitvy bylo jasné, že já jsem lepší do kopce, ale z kopce je rychlejší Tomáš. Takže jsem měl o čem přemýšlet. Jak to udělat, aby mi na Kolně neupláchl? Kolna je především o seběhu dolů a Tomáš ji zná, takže tady už jsem žádnou výhodu neměl. Nepřišel jsem na nic lepšího, než že si na vodě pošetřím síly, uteču mu trochu do kopce, pak mě předběhne a na vodě to zase dojedu. S tímto plánem jsme vystupovali nalevo v zátoce před hrází Slap.
Tomáš byl rychlejší v obouvání (Fugasi, ty ponožky vám nejdou!), takže jsem byl za ním. V nonstopu je výběh kopce strašně těžký, loni jsem ho šel a letos jsem taky nepočítal s tím, že poběžíme. Ale Tomáš přede mnou jen tu a tam udělal pár kroků a kdykoli to trochu šlo, zrychlil krok a běžel. Šlo mi hlavou “ty vole, on už zase běží, musím taky… to je magor”. Byl jsem naprosto bez šance se dostat před něj. Sotva jsem klopýtal za ním a držel se ho jako klíště. Nahoru se dostal Tomáš jako první a začal se mi po rovině svým lehkým krokem vzdalovat. Při seběhu z kopce už jsem ho neviděl a na hlavní cestě rovněž ne, protože jsou tam zatáčky. To byla chvíle, kdy jsem to musel zmáčknout až na podlahu a zkusit jeho náskok aspoň trochu stáhnout. Trpěl jsem jak zvíře, ale dole na rovině jsem Tomáše uviděl. Přišlo mi, že už mu to tak nejde, a tak jsem ještě přidal. Když mi zmizel na seběhu na navigaci, začal jsem si počítat ztrátu. Jakmile jsem začal sbíhat já a ztrátu měl odhadnutou na cca minutu, viděl jsem, že Tomáš není na vodě a nemizí v dáli. Naopak, je s lodí na břehu a nalívá si do plastové nádoby v lodi pití. Zajásal jsem nad jeho chybou, protože aniž bych byl škodolibý, byli jsme ve hře s nulovým součtem. Ježour na mě rychle navěsil dva pytlíky s pitím a nasedl jsem asi pět vteřin za ním. Ty jsem samozřejmě okamžitě stáhnul a uvelebil se na vlně.
Ježour, který mi sekundoval po celé trati, mi pak říkal: “Já myslel, jak přiběhneš do Štěchovic první a sám a najednou se vynořil Tomáš a ty daleko za ním…” Já mu na to: “Ty vole, víš jak to pral do toho kopce a potom dolů? Radši nemluvit. Jsem byl rád, že mi tak moc neutek…”
Pak už jsem se cítil celkem neohrožený. V poklidném tempu jsme se střídali, já šetřil síly na závěr. Jestli si pamatuju dobře, tak přeběh Vranské jsem šel celkem slušně a nasedl dřív, což mě trochu popíchlo zkusit Tomovi ujet, ale spíš jen tak symbolicky. Tom měl hned moji zadní vlnu a tak jsem toho rychle nechal. Od soutoku jsem šel střídat dopředu a už jsem si to nepustil. Najel jsem první do náhonu a trochu zrychlil, jestli dává pozor. Vyjel jsem ze šlajsny a Tom hned vedle mne. Tak jsem se zase uklidnil a pomalým táhnutím jsem se blížil k cíli. Trochu nervózní jsem přece jen byl. “Kolikrát jsem si v životě zkusil finiš po 150km? Jak vím, že se mi někde něco nekřečne? No nic, už je to tady, už do mě jde, tak to musím zvednout.” Posledních 150m jsem rozjel naplno a viděl jak Tomova špička zajíždí dozadu. Bylo to tam!
Aniž bych to tušil, tak to byly moje nadlouho poslední Budějovice. Další dva roky se jel jen krátký závod a pak jsem kývnul na to, že se Zuzkou povedu organizaci. Nevím, jestli se mi to ještě někdy povede se postavit na start. Rád bych. Chybí mi jeden start do drsného Budmana…
Petr Mojžíšek, leden 2018
Mojžo výborný! Až to budou za 50 let číst naši potomci, tak tomu neuvěří. Ještě si oprav u nonstopu 2014, že jsme se osamostatnili ve 4 po přeběhu jezu v Hluboké a nikoliv v Českém Vrbném, tam se startovalo. A ještě Tě musím opravit, že při nonstopu ve 2013, jsem na vás pod Podolském čekal pomalým tempem, abych nestál tu dobu, než jste se se Zbyňkem… Víš co?:-)
Jo jasně, na Hluboké. Opravil jsem všechno. I tu tvou čekačku tempem 5:00/km. Díky.