Motivace

„Tak já jdu,“ řeknu a vezmu za kliku.
„Kam jdeš?“ zazní otázka mého bratra sedícího u počítače.
„Kam asi? Na trénink,“ odpovím a otevřu dveře.
„A musíš tam jít?“
…
Zastavím se ve dveřích.
Co mu mám na to odpovědět? Ano? To přece není pravda. Nikdo mě na trénink nenutí. Mám mu říct, že na loděnici nemusím?  Ano, můžu klidně sedět doma.
Tak proč už tam tolik let chodím, ptám se sám sebe. Proč trénuju? Není to rozhodně kvůli někomu, kdo by mě k tomu nutil. Dělám to sám pro sebe. Proto, abych byl lepší. Abych překonal sám sebe. Abych si dokázal, že na to pořád mám.
A co je to to? Pro mě to znamená, že jsem ještě pořád schopný odjet na vodě dvacet kilometrů. Že dokážu vyběhnout ze Špindlu na Sněžku. Že zvládnu dojet závod Budějovice – Praha. Že ho dojedu čtyřikrát. Nebo že ho dojedu non-stop.
Podle mě člověk prostě potřebuje tu pravou výzvu, aby si to dokázal. Aby si dokázal, že ještě žije. Možná vám tato slovní spojení zní jako hromada klišé, ale já podle toho žiju…
Nebo se aspoň snažím.
Tak proč jdu na ten trénink? Abych všechny ty výzvy přežil a abych byl lepší. Lepší než ti ostatní. A myslím si, že to, že jsem na loděnici a nesedím doma u televize, mě činí lepším, než jsou ostatní, kteří na ten trénink nejdou.
Buďte taky lepší než ostatní.
Já žiju závodem Budějovice – Praha.
…
„Ano. Musím tam jít.“

Vojtěch Mareš, 25. 7. 2015